Padlým bratřím

1. Před Velkou válkou.

„Již delší dobu před r. 1914 bylo ovzduší v Evropě naplněno nebezpečnými politickými plyny, mračna stále houstla, schylovalo se k bouři. Rozpínavost Německa byla příčinou světového zbrojení, ohromné peníze byly věnovány ve všech státech na militarismus. Lid klesal pod tíží daní a útlaku německo-habsburského. Každý s hrůzou očekával vyšlehnutí blesku a nakupených těžkých mraků. Poslední provokací Rakouska a Německa proti Srbsku bylo pořádání velkých císařských vojenských cvičení na samých hranicích Srbska v měsíci červnu osudného roku 1914. Dne 28. června t. r. zdvihla se ruka srbského studenta, v ní smrtící zbraň, ze které vypálené výstřely zasáhly městem Sarajevem v autu projíždějícího následníka trůnu rakousko-uherského arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a jeho choť. Ihned předvídalo se, že nic dobrého z toho nepojde.“ Tak líčí události před válkou kronikář Bradla pan Jan Štrobl, který se narodil dne 11. května 1884 v Dolním Bradle. Do začátku 1. světové války pracoval ve sklárně. Byl odveden a po krátké době na vojně přidělen k pracovnímu oddělení a pracoval v lesích Ausperských až do konce války. Po válce nastoupil opět do sklárny jako prohlížeč skla.

2. První světová válka.

Mobilizace 26. července 1914 to bylo slovo, které v malé vesničce na Železných horách letělo od úst k ústům. Slovo, pod kterým si současníci nedokázali ještě představit hrůzy nastávajícího vojenského konfliktu zachvacující nakonec především celou Evropu. Mobilizace byla původně částečná, týkající se osmi sborů ročníků 1877 až 1892. Císař a král český František Josef I. však vyhlašuje 28. července 1914 válku Srbům a částečná mobilizace se mění ve všeobecnou. Válku vyhlašuje vyhláškou „Mým národům“, která začíná „Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránil Svoje národy před těžkými obětmi a břemeny války.“ a končí ji slovy „A důvěřuji ve Všemohoucího, že mým zbraním dopřeje vítězství“. Stvrzuje ji svým podpisem.

I v Bradle již 26. července oznamují černo-žluté vyhlášky, že Rakousko-Uhersko vypovídá Srbsku válku. Každý spěchal, aby se seznámil s obsahem osudných vyhlášek. Především muži záložníci rakouské armády. A druhého dne z nich většina odchází ku svým plukům. Není na nich vidět, že odcházejí s nadšením, protože mají jít bojovat proti bratrům Slovanům. Pondělí 27. července bylo opravdu velice smutné. Kam se člověk podívá, tak všude samé loučení, pláč a nářek. Odchod drahých a hlavně předtucha nastávajících hrozných událostí byly příčinou, že každý chodil jako zmámený. Během 14 dnů odjíždí většina našich mužů z Bradla na bojiště, hlavně na ruskou frontu.

V té době se přestává také ve sklárně pracovat a lidé zůstávají bez výdělku, bez chleba. Snaží se sehnat výdělek v lesní a polní práci. Vojíni píší svým drahým na úředních „feldpostkartách“ od poštovného osvobozených, které však byly podrobeny cenzuře, a co se pánům nelíbilo, tak přeškrtali nebo lístek zničili. Válka zuří a rozšiřuje se na další a další státy v Evropě, takže většina států nachází se ve válečném stavu.

Rok 1914:

Mezi prvními odchází bojovat továrník Antonín Rükl co poručík 21. pěšího pluku do Čáslavi. Avšak v polovině září přichází zpráva, že je od 7. září nezvěstný. Zároveň i s ním je nezvěstný vojín Tichý z Velké Stříteže. Oba byli na ruském bojišti.

Na internetových stránkách (http://www.caslavsko.net/view.php?cisloclanku=2008061303-Valecne-cesty-21.-pesiho-pluku-caslavskeho-v-1.-svetove-valce) o válečné cestě 21. pěšího pluku čáslavského jsou zachyceny pravděpodobně i poslední životní osudy Antonína Rükla a pana Tichého. Uvádím výňatek z rozsáhlého textu:

„3. 9. 1914 pluk nastoupil zpáteční cestu přes Tyszowce, Zubowice do Rachnie. 4. 9. přes Wieprzew, Mejdan Gorny, Belzec do Mejdanu. 5. 9. přes Kulajce, Rudki, Monasterz, Niedžwiedna, Noviny, Horyniec do Mydiki. 6. 9. přes Niemirow a Treścianiec na Kurniky. Zde došlo k dalšímu střetnutí s ruskou armádou postupující od Lvova. Do dalších bojů zasáhl 1. pochodový prapor vytvořený v Čáslavi u náhradního praporu 21. pluku, který se hned při vyvagónování dostal do dělostřeleckého ohně a ihned byl zatažen do bojů u Rawy-Ruské. Byl to boj úžasně zmatený (pochopitelně). V době od 7. 9. do 11. 9. nastaly pluku těžké boje s ruskou armádou na Wereszyci.“

František Večeřílek dokonává svůj život v Omsku, Rudolf Kulík umírá na úplavici v Krakově a Leopold Semerád po těžkém zranění na jižním bojišti a po operaci umírá v Budapešti.

Začínají nové odvody všeho mužstva do 42 let, odvádí se hodně. Mimo odvody mužů, byly i odvody koní. Jsou konány sbírky teplého prádla a ve školách nařízeny sbírky jahodového a ostružinového listí vojínům na čaj v zimě.

Rok 1915:

Nařízeno všeobecné očkování osob do 50 let. Stanoveny maximální ceny na obilí a mouku. V lednu nařízen soupis zásob obilí a mouky. Ve školách nařízena sbírka kovů, hlavně mědi, cínu a olova.

V Krakově umírá Josef Mareš, Josef Štrobl je 15. července při útoku těžce raněn do břicha a za velkých bolestí umírá v polní nemocnici. Pochován je u Sokalu. Brzy na to jeho přítel Antonín Paštyka je roztrhám šrapnelem u Szotsky u Haliče. Plíšek Josef a Záruba Josef, oba z Lipky, jsou nezvěstní.

Jsou zavedeny lístky na mouku, chléb a jiné potraviny. Nařízeno je též vždy v neděli po mši v kostele hrát a zpívat rakouskou hymnu. Nadšení však pro to nebylo, protože většina vždy opustila kostel.

Rok 1916:

Obilí se už smí mlít jen na mlecí výkazy. Časté rekvizice stěžují občanům žití. Jakmile se proslechlo „přijde rekvizice“ začalo přetahování a uschovávání různého živobytí před rekvizicí. Dne 2. října zrekvírován zvon u huti.

Zavádí se tak zvaný „letní čas“. Dne 30. dubna o 11. hodině noční se ručičky postrčily na 12. hodinu a tak to zůstalo až do konce září.

Stříbrné a niklové peníze byly staženy a zlaté nebyly viděny od začátku války. Tištěny byly pouze peníze papírové a mince železné. Vojíni dostávali dovolené na polní práce. V květnu byly odvody 18-ti letých a též i 50-ti letých. Dost často se stalo, že šel k odvodu otec se synem.

Rok 1917:

Rok začíná přísnějšími rekvizicemi, nařízena je rekvizice všeho dobytka. Je nedostatek potravin, proto dávky na všechny „enky“ jsou sníženy. Je to období „enek“. Označení těchto lístků bylo příznačné: „chlebenky“, „cukřenky“, „solenky“, „tučenky“, „mydlenky“, „svícenky“, „petrolenky“, „šatenky“. Lístkový systém byl rozšířen i na mimo potravinovou sféru, o čemž svědčí názvy jednotlivých  „-enek“. Je také veliký nedostatek tabáku a kuřáci pak kouří různé druhy listí. Pivo se vaří z pýru. Nastává všeobecná rekvizice zvonů, píšťal od varhan, hmoždířů, klik a všech možných věcí z různých kovů. I ve všech osadách Bradla jsou sebrány zvony a z kaple také větší zvon je shozen a rozbit. Jsou zakázány různé slovanské a národní písně.

Na bojištích naši vojíni rádi přebíhají do ruských, italských a srbských vojsk a tam vstupují do legií a bojují dále proti Rakousku nebo Německu. Lidé jsou nuceni k upisování válečných půjček, protože válka stojí mnoho peněz. Lidé neradi upisovali, protože věděli, že se tím prodlužuje a podporuje válka. Agitovalo se všemi prostředky. Vojín se musel upsat, aby dostal dovolenou. Na vesnici měli těžkou úlohu většinou učitelé, kteří měli válečné půjčky sbírat. Při špatném výsledku úřady viděly malou loajalitu. Po válce je Československá republika částečně proplatila.

V dalekém Římě umírá Josef Nepovím z Bradla. Antonín Horák z Lipky, mladičký, sotva 18 letý, je zastřelen na jižním bojišti. Plíšek František umírá doma v důsledku válečných útrap. Rudolf Dostál a Jan Štrobl se spolu scházejí v Kadani, kde byli u pracovního oddělení. Jeden den se loučí, Dostál jede k Vídni na práci, kde velice nastydl a dostal zápal plic a v nemocnici tam skonává. Jan Štrobl jede domů, kde musí chodit do lesa na práci.

Válka zuří dál, ale blíží se rok 1918.

Rok 1918:

Je nedostatek pracovních sil, prádla, šatstva a všeho možného. Šíří se tuberkuloza a jiné nakažlivé nemoci. Nastává výměna potravin za různé předměty. Rozmáhají se krádeže a je vidět mravní úpadek mládeže. V kostelích jsou stále lidé nuceni zpívat: „Říš Rakouská nepomine“.

Přišel 28. říjen. Odzvoněno bylo Rakousku. Vyhlášena samostatnost našeho mladého státu. Byla uznána Československá republika. Do Bradla došla zpráva až 29. října. Lidé byli nadšení, že po 300 leté porobě jsme zase svobodní.

Všemi spolky z Bradla a okolí byla uspořádána dne 17. listopadu společná oslava naší samostatnosti. Průvod vyšel na silnici pod Lipkou, v čele byl nesen sokolský pravor. Průvodu se zůčastnily i děti ze školy. Když průvod došel do Dolního Bradla, tak promluvil o 28. říjnu a našem osvobození pan Adolf Šustr, bývalý zdejší správce školy.

3. Po Velké válce.

Rok 1919:

Životní potřeby jsou stále vydávány na lístky, a to v úplně skromných dávkách. Živobytí je velmi drahé. Mouka pod ruku prodávána 1 kg za 10 K, 1 kg vepřového masa 30 K, 1 kg másla až 50 K. Dělnictvo tím velice trpělo, protože mzdy byly proti drahotě velice nízké. Byly vydány nové československé peníze.

Na začátku roku umírá v Padově v Itálii, na následky zranění, mladičký Láďa Jungvirt.

Dne 13. dubna byla zasazena v Dolním Bradle blízsko školy „lípa svobody“. Někteří legionáři se vracejí do svých domovů. Ve sklárně se začíná zase pracovat, leč scházi tam dost těch dobrých lidí, kteří na začátku války továrnu opustili. Mezi nimi a při všem nejvíce je postrádán továrník Antonín Rükl, o kterém dosud není žádné zprávy o jeho zahynutí. Ten se opravdu velice staral před válkou o pokrok a rozkvět Bradla.

Rok 1920:

Dne 28. října byl slavnostně odhalen pomník padlých vojínů z Dolního Bradla a Horního Bradla. Pomník byl postaven na návsi u „lípy svobody“. O druhé hodině odpoledne byl seřazen průvod v Horním Bradle a došel k pomníku, kde promluvil a vzpomněl všech padlých pan František Štrobl, učitel z Vápenného Podola, rodák bradelský. Večer bylo sehráno divadlo „Černé oči“ v režii Jana Štrobla, opukávače skla ve zdejší továrně. Pomník byl zaplacen ze sebraných milodarů, které vynesly 40 % nákladu. Ostatní doplatila telocvičná jednota Sokol, která celou tuto akci podnikala. Pomník stál celkem 2 100 Kč. Ve starší kronice uložené v Okresním archivu v Chrudimi je k této události poznamenáno rukou kronikáře:“As za půl roku nechala paní Rüklová vysekat z pomníku jméno pana Rükla“. Proč bylo odstraněno jméno Antonína Rükla?

pomnik-fotoooPoznali jste někoho na fotografii? Dejte mi vědět prosím.

Pokud se dobře podíváte, tak při slavnostním odhalení pomníku 28. října 1920 je na něm uvedeno 10 jmen. Pravděpodobně jako první byl vytesán pan Antonín Rükl, v současné době je zde 9 jmen:

Rok 1914:
Večeřílek F, zemřel v Omsku, 25 let
Kulík Rud., zemřel v Krakově, 37 let
Semerád Leop. zemřel v Budapešti, 23 let

Rok 1915:
Mareš Jos., zemřel v Krakově, 34 let
Štrobl Jos., padl u Sokalu, 36 let
Paštyka Ant., padl u Szostky, 36 let

Rok 1917:
Nepovím Jos., zemřel v Římě, 28 let
Dostál Rud., zemřel ve Wöllersdorfu, 26 let
Jungvirt Lad., zemřel v Padově, 20 let

Nad jmény je umístěn sokol v letu nesoucí lipovou ratolest. Pod jmény padlých je uveden rok odhalení pomníku a „Tělocvičná jednota Sokol padlým bratřím“. Tělocvičná jednota Sokol poskytla 60 % nákladů a zbudování pomníku zabezpečila. Původně bylo písmo jmen padlých stříbrné a v současné době je zlaté.

pomnik-3-4-2010

Dne 3. dubna 2010.

pomnik-10-8-2010

Dne 10. srpna 2010.

pomnik-8-5-2012

Dne 8. května 2012.

pomnik-20-7-2018

Dne 20. července 2018.

pomnik-15-9-2018

Dne 15. září 2018.

pomnik-20-10-2018

Dne 20. října 2018.

Bližší údaje o padlých jsem získal z matrik. Většina z nich umírá na následky těžkých zranění z boje nebo na různé nemoci. Josef Štrobl umírá bezprostředně po útoku a Antonín Paštyka umírá 13. 8. 1915 přímo na bojišti u Szostky.

FRANTIŠEK   VEČEŘÍLEK se narodil 2. prosince 1889 v Dolním Bradle č. 9 (malý Blahobyt). Zkoušenou porodní bábou byla Johana Hájková z Krásného. Byl pokřtěn farářem Aloisem Chaloupkou 7. prosince 1889 v chrámu sv. Anny na Modletíně. Kmotrou mu byla Antonie, manželka Josefa Holuba, čeledína ve dvoře v Skovicích č. 1.
Otec Josef Večeřílek byl čeledínem v továrně v Dolním Bradle, syn Josefa Večeřílka, dělníka v Dolním Bradle č. 16 a jeho manželky Anny, dcery Jana Josky, domkaře v Dolním Bradle č. 2.
Matka Marie, dcera Františka Linharta, šalíře v Dolním Bradle č. 9 a jeho manželky Marie dcery Jana Tvrdíka, rolníka z Prostřední Vsi č. 7.
František Večeřílek umírá v Omsku ve věku 25 let.

Skovice je místní částí obce Vrdy na Čáslavsku, dvůr patřil k velkostatku Žleby.
Šalíř byl topič. Na huti jich bylo více a v době prací se střídali v přikládání do pecí. Kromě toho se starali, aby měli dostatečnou zásobu suchého dřeva, aby šejty měly správnou velikost. Na huti měli velmi důležitý úkol zajišťovat stejnoměrný žár v peci. V Dolním Bradle se dřevo zpracovávalo a skladovalo na „šajplace“. Bylo to místo nad sklárnou, kde v současné době jsou chaty. Dřevo se dováželo z různých míst v okolí, ale především z „huťských lesů“ za rezervoárem a kaplí.
Prostřední Ves je malá vesnice, část obce Bohdaneč v okrese Kutná Hora.
Omsk je město v Ruské federaci, na jižní Sibiři.

RUDOLF   KULÍK se narodil 22. dubna 1877 v Horním Bradle č. 6 (mlýn). Zkoušenou porodní bábou byla Johana Hájková z Krásného. Byl pokřtěn farářem Štěpánem Sovou dne 25. dubna 1877 v chrámu sv. Anny na Modletíně. Kmotry mu byli František Brychta, rolník ze Stříteže č. 1 a Anna Charvátová, manželka Vojtěcha Charváta, mlynáře z Blatného č. 38
Otec Hynek Kulík byl mlynářem z Horního Bradla č. 6, syn Jana Kulíka, mlynáře z Lipnice č. 96 a jeho manželky rodem Pýcha, rolníka z Lesnýho č. 3
Matka Anna, dcera Vojtěcha Charváta, mlynáře z Blatného č. 38 a jeho manželky Anny, rodem Pytlík ze Lhůty č. 1.
Rudolf Kulík umírá ve věku 37 let Krakově.
Rudolf Kulík se oženil 26. 8. 1902 s Antonii Burkoňovou, dcerou Františka Burkoně z Horního Bradla č. 9. Dne 18. 1. 1903 se jim narodil syn Antonín a 3. 2. 1905 Rudolf, oba v Horním Bradle č. 6.

Blatno je část města Hlinsko. Nachází se na jihovýchodě Hlinska.
Lipnice nad Sázavou je obec 12 km západně od Havlíčkova Brodu.
Obec Lesná se nachází nedaleko Pelhřimova.
Lhůta je malá vesnice, část městyse Libice nad Doubravou.
Krakov je metropole Malopolského vojvodství v jižním Polsku.

LEOPOLD   SEMERÁD se narodil 10. ledna 1891 v Dolním Bradle č. 18. Zkoušenou porodní bábou byla Kateřina Zárubová z Modletína. Byl pokřtěn farářem Aloisem Chaloupkou dne 15. ledna 1891 v chrámu sv. Anny na Modletíně. Kmotry mu byli Karel Jungvirt, sklář z Dolního Bradla č. 9 a Antonie Sevaldová, manželka Antonína Sevalda, skláře z Dolního Bradla č. 19.
Otec Leopold Semerád byl sklářem a bydlel v Dolním Bradle č. 8, syn Josefa Semeráda, taviče v Třebetíně a jeho manželky Anny, dcery Františka Buchermanna z Turkovic.
Matka Zdenka, dcera Josefa Kavalíra, obchodníka ve skle v Sázavě a jeho manželky Karolíny, dcery Petra Storka z Palčic.
Leopold Semerád umírá v Budapešti ve věku 23 let.
Dne 29. 8. 1910 se Leopoldovi Semerádovi a Boženě Bláhové narodil nemanželský syn Oldřich František v Lipce č. 1. S Boženou Bláhovou se oženil  22. 2. 1914.

Třebetín se nachází 20 km od města Kutné Hory.
Obec Turkovice se nachází asi 10 km jižně od města Přelouč 8 km západně od města Heřmanův Městec.
Palčice je vesnice, část městyse Čechtice v okrese Benešov.

JOSEF   MAREŠ se narodil 7. února 1881v Horním Bradle č. 22. Zkoušenou porodní bábou byla Kateřina Zárubová z Modletína.  Byl pokřtěn administrátorem Josefem Kučerou 9. února 1881 v chrámu sv. Anny na Modletíně. Za kmotry mu byli Josef Bláha, rolník z Horního Bradla č. 10 a Marie Mišková, manželka Josefa Mišky za Markovic č. 4.
Otec František Mareš byl domkař z Horního Bradla, syn Jana Mareše domkaře z Horního Bradla č. 22 a jeho manželky Marie, rodem Dostál z Dolního          Bradla č. 13.
Matka Františka, dcera Aloise Němce, obyvatele z Hůrky č. 10 a manželky jeho Marie, rodem Bláha z Dolního Bradla č. 20.
Josef Mareš umírá ve věku 34 let v Krakově.

Markovice je malá vesnice, část obce Žleby v okrese Kutná Hora.
Hůrka část obce Bojanov.

JOSEF   JAN   ŠTROBL se narodil 22. února 1879 v Dolním Bradle č. 7. Zkoušenou porodní bábou byla Kateřina Zárubová z Modletína. Byl pokřtěn farářem Štěpánem Sovou 27. února 1879 v chrámu sv. Anny na Modletíně. Své druhé křestní jméno, uvedené v matrice, dostal pravděpodobně po kmotrovi Janu Křivským, hostinským z Dolního Bradla č. 7. Kmotrou mu byla Františka, manželka Václava Krainera, sklarytce z Dolního Bradla č. 4.
Otec Antonín Štrobl byl rytcem skla z Dolního Bradla č. 7, syn Josefa Štrobla, skláře ze Staré Lhoty č. 19 a jeho manželky Anny, rodem Mikyna z Chotýšan, oba z hejtmanství Čáslavského.
Matka Anna, dcera Františka Dostála, šenkýře z Dolního Bradla č. 7 a jeho manželky Anny, rodem Dostál z Horního Bradla.
Josef Štrobl byl raněn v boji, zemřel ve věku 36 let a je pochován u Sokalu.
Josef Štrobl se oženil 28. 4. 1903 s Karolínou, dcerou Leopolda Semeráda z Dolního Bradla č. 8. Josef Štrobl a Leopold Semerád byli tedy švagři, oba padli ve válce, Karolína byla sestra Leopolda Semeráda.
Dne 6. 7. 1903 se narodila Josefu Štroblovi a Karolíně v Dolním Bradle č. 7 dcera Vlasta Anna a 13. 3. 1910 v Dolním Bradle č. 4 Marie Františka.

Stará Lhota je malá vesnice, část obce Petrovice v okrese Kutná Hora.
Obec Chotýšany leží v okrese Benešov.
Sokalu je město ve Lvovské oblasti na Ukrajině. Oblast je centrální částí historického regionu Halič, která náležela Habsburské monarchii do roku 1918.

ANTONÍN   PAŠTIKA se narodil 7. října 1879 v Dolním Bradle č. 4. Zkoušenou porodní bábou byla Johana Hájková z Krásného. Byl pokřtěn farářem Štěpánem Sovou 10. října 1879 v chrámu sv. Anny na Modletíně. Za kmotry mu byli Karel Jungvirt, sklář z Dolního Bradla č. 4 a manželka jeho Anna Jungvirtová.
Otec Jan Paštika byl truhlářem z  Lhoty č. 4, syn Jana Paštiky, obuvníka z Kácovské Lhoty a jeho manželky Marie, rodem Karban ze Starých Nešpeřic č. 5, z okresu Uhlířsko-Janovického.
Matka Anna, dcera Josefa Klainra, sklarytce z Kácovské Lhoty č. 7 a jeho manželky Marie, rodem Rükl z Jamného, z hejtmanství Ledečského
Antonín Paštika byl roztrhán šrapnelem u Szostky v Haliči ve věku 36 let.

sam_1208

 

Antonín Paštika se oženil 4. 6. 1902 s Annou Křivskou, dcerou Jana Křivského, hostinského z Dolního Bradla č. 7.

sam_1247

Dne 21. 4. 1902 se Antonínu Paštikovi a Anně narodila v Dolním Bradle č. 7 nemanželská dcera Božena a 26. 5. 1904 v Dolním Bradle č. 19 manželský syn Antonín Karel.

Kácovská Lhota – malá vesnice, část obce Tichonice v okrese Benešov.
Staré Nešpořice – malá vesnice, část obce Petrovice v okrese Kutná Hora.
Obec Jamné se nachází v okrese Jihlava v kraji Vysočina.
Szostka – vesnice ve správním obvodu Gmina Drelów v Lublinském vojvodství ve východním Polsku.
Halič – historický kraj ve východní Evropě, byla jednou z korunních zemí habsburského soustátí. Rakouská Halič zaujímala severní podhůří Karpat od horní Visly na západě až po horní Prut na východě. Řeka San dělila Halič na západní část s městem Krakov, kterou obývají hlavně Poláci, a východní část s městem Lvov, kterou obývají hlavně Ukrajinci (s početnou polskou menšinou – kolem 20%).

JOSEF   NEPOVÍM se narodil 5. listopadu 1889 ve Velká Stříteži č. 7. Zkoušenou porodní bábou byla Kateřina Zárubová z Modletína. Byl pokřtěn farářem Aloisem Chaloupkou 5. listopadu 1889 v chrámu sv. Anny na Modletíně. Za kmotra mu byl Josef Záruba, syn Jana Záruby ze Stříteže č. 7.
Otec Josef Nepovím byl dělníkem ve Stříteži č. 7, syn Františka Nepovíma, dělníka ve Stříteži č. 12 a manželky jeho Anny, dcery Josefa Stehna                        ze Stříteže č. 3.
Matka Antonie, dcera Antonína Frídy, dělníka z Rušínova č. 17 a manželky jeho Anny, dcery Františka Kučery z Podhořice č. 3, z hejtmanství Chotěbořského.
Josef Nepovím umírá v Římě dne 29. 3. 1917 ve věku 28 let, pěší pluk č. 21.

Podhořice – malá vesnice, část obce Jeřišno v okrese Havlíčkův Brod.
Řím – hlavní město Itálie, ležící na řece Tibeře.

RUDOLF   DOSTÁL se narodil 8. března 1891 v Horním Bradle č. 18. Zkoušenou porodní bábou byla Kateřina Zárubová z Modletína. Byl pokřtěn farářem Aloisem Chaloupkou 12. března 1891 v chrámu sv. Anny na Modletíně. Kmotrou mu byla Antonie Partyková, dcera Antonína Partyka, skláře z Dolního Bradla č. 17.
Otec Antonín Dostál, zámečník a domkař v Horním Bradle č. 18, syn Antonína Dostála z Horního Bradla č. 17 a manželky jeho Marie, dcery Josefa Machače z Bítovan č. 49., z hejtmanství Chrudimského.
Matka Antonie, dcera Jana Marka, řezníka z Horního Bradla č. 7 a manželky jeho Františky rodem Koubová z Horního Bradla č. 8.
Rudolf Dostál umírá u Vídně ve Wöllersdorfu ve věku 26 let.

Bítovany – obec na úpatí Českomoravské vrchoviny, v místech, kde končí Polabská nížina, jihovýchodně od města Chrudim.
Wöllersdorf – obec ve čtvrti Wiener Neustadt-Land v rakouském Dolním Rakousku.

LADISLAV JUNGVIRT se narodil 1. září 1897 v Dolním Bradle č. 2. Zkoušenou porodní bábou byla Johana Hájková z Krásného. Byl pokřtěn kaplanem Bohuslavem Šrámkem z Německého Brodu 5. září 1897. Kmotrem mu byl Josef Kavalír, obchodník ve skle v Modletíně.
Otec Karel Jungvirt byl sklářem v Dolním Bradle č. 2, syn Karla Jungvirta, skláře v Malechovské Huti a manželky jeho Anny, rodem Mandelíková z Malče č. 2, z okresu Chotěbořského.
Matka Anna, dcera Josefa Kavalíra, skláře ze Sázavy č. 40 a manželky jeho Karolíny, rodem Storková ze Sázavy, z hejtmanství Ledečského.
Ladislav Jungvirt umírá na začátku roku 1919 v Padově v Itálii ve věku nedožitých 22 let (na pomníku uvedeno 20 let).

Melechovská Huť – bývalá huť u Ledče nad Sázavou v okrese Havlíčkův Brod.
Sázava – obec v okrese Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina.
Padova – severoitalské město v oblastí Benátsko, na řece Bacchiglione. Je hlavním městem provincie Padova.

sam_1196

Je to Ladislav Jungvirt?

Zmíním se i o občanech, kteří v 1. světové válce padli, stali se nezvěstnými nebo zemřeli na následky válečných útrap, které v Pamětní knize Bradla uvádí kronikář:
Antonín František Jan Rükl se narodil 1. 10. 1877 v Dolním Bradle číslo 4 Františku Rüklovi a Růženě, rozené Vaňkové. Antonín se oženil s Josefou Sázavskou 5. 7. 1901 v Čáslavi. Dne 27. 7. 1902 se jim narodil v Dolním Bradle č. 3 František Antonín, dne 1. 5. 1904 Antonín František Karel Václav, dne 14. 5. 1906 Jan Václav Karel a 9. 12. 1907 Václav Karel Emanuel. Jejich otec Antonín Rükl se stává na ruské frontě nezvěstným od 7. 9. 1914.
Tichý z Velké Stříteže se stává v roce 1914 také nezvěstným.
V roce 1915 jsou nezvěstnými Josef Plíšek a Josef Záruba z Lipky. V roce 1917 je zastřelen na jižním bojišti osmnáctiletý Antonín Horák z Lipky a František Plíšek umírá doma po válečných útrapách.

Vážení čtenáři, máte-li nějaké informace o výše uvedených občanech, které by mi pomohly dohledat další údaje o nich v historických materiálech, tak mne prosím kontaktujte na oa.najman@seznam.cz.

Rok 1922:

Dne 28. července po osmé hodině ranní zastřelil se ve svém domově pan Rudolf Štrobl, poručík ruských legií, t. č. učitel v Kruhu u Jilemnice. Zpráva vyvolala velké zděšení v celém okolí. Pohřeb se konal v neděli dne 30. července za veliké účasti různých spolků a všech občanů. V zdejším okolí není pamětníka takového pohřbu.

Rok 1925:

V dubnu bylo vysázeno několi lip na obci u pomníku padlých a dvě vysazeny u sochy Jana Nepomuckého u Filousku.

Rok 1926:

Jelikož za světové války byly v osadě Dolního Bradla sebrány dva zvony, a sice velký z kaple a menší umístěný blízko továrny, usneslo se osadní zastupitelstvo, aby byl pořízen nový zvon. Objednán byl od firmy Buřil a Riss v Kuklenách u Hradce Králové za obnoss 976 Kč. Osadní zastupitelstvo se dále usneslo, aby zvonek byl umístěn na hasičském skladišti, kam se přidělá věžička. Pověšen pak byl 1. října a beze vší oslavy se začalo na něho zvonit. Zvuk má velice čistý a ladný.

Rok 1930:

K pomníku padlých v Dolním Bradle byl pořízen nový drátěný plot nákladem 1 328,94 Kč. Plot pořídila osada Dolní Bradlo a přispěla na to též místní tělocvičná jednota „Sokol“.

Rok 1936:

U pomníku padlých se uskutečnilo i slavnostní předání motorové stříkačky. Průvod, který se seřadil o 1 ½ hodině odpoledne v Horním Bradle došel k pomníku padlých, kde promluvil velitel sboru pan Miloš Ludmila. Po jeho řeči se uskutečnilo poplachové cvičení a po cvičení koncert v zahradě při pensinonu Rükl.

Rok 1937:

Na výzvu okresního úřadu pořádal obecní úřad za účasti místních spolků a korporací oslavu 20 let vítězství bitvy u Zborova v Haliči, kde 2. července 1917 první česloslovenská brigáda zvítězila nad vojskem rakousko-uherským. Průvod se seřadil o 7 ½ hodiny večer u sokolovny a odešel v 8 hodin s hudbou k pomníku padlých, kde promluvil pan Jaroslav Eisner, rodák z Bradla, t. č. odborný učitel v Praze. Vzpomněl památky mučedníka kostnického Mistra Jana Husi a výročí bitvy u Zborova. Průvod byl velice pěkný. Nejdříve šla místní jednota „Sokol“ se svým praporem a žákovskou vlajkou, místní sbor dobrovolných hasičů a sbor dobrovolných hasičů z Vršova. Obecní zastupitelstvo bylo také v průvodu a mnoho letních hostí i našich občanů. Tato vzpomínka utkvěla v paměti všem účastníkům. Hudba po proslovu zahrála hymnu a píseň „Hoši od Zborova“. Je podivné, že sbory dobrovolných hasičů z Lipky a Stříteže oslavy této se nezúčastnily.

4. Závěr.

Občané Bradla padli daleko za hranicemi byvalé Československé a současné České republiky za zájmy mocnosti, která se v roce 1918 rozpadla, přestala existovat a na jejíž zakladech vznikla nová republika. Za první republiky se na padlé a zmrzačené občany pohlíčelo jako na vojáky, kteří bojovali za zájmy nenáviděného Rakouska – Uherska, bojovali za zájmy cizího soustátí. Vraceli se z války zmrzačeni nebo s podlomeným zdraví a pokud nebyli legionáři, tak se podpory ve svém dalším těžkém životě příliš nedočkali.

Za socialismu se největší shromáždění u pomníku uskutečňovalo u příležitosti vzpomínky výročí Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu. Lampionový průvod se seřadil u kovárny v Horním Bradle, prošel po silnici Bradlem k pomníku, kde byly proneseny projevy se vzpomínkami na VŘSR a V. I. Lenina a recitovány básničky, v čemž se potom pokračovalo i v kinosále na Filousku. U pomníku se nevzpomenuly se jména padlých ani důvody postavení pomníku.

Zdá se, že ani v současné době stát neví, jak se k těmto vojákům cizí armády postavit.

Většina z nich byli skláři nebo dělníky, kteří měli úzký vztah k místní sklárně. Přišli do Bradla pracovat, většinou z tehdejšího Čáslavského kraje a obohacovali svou prací a činnostmi život v naší vesnici.

Velké poděkování patří občanům obce, spolkům a potomkům padlých, protože pouze oni a nyní i za přispění obecního úřadu, udržují stálou vzpomínku na padlé spoluobčany, kteří byli někomu otci, syny, bratry a kamarády. Určitě se jim, kolikrát v nepředstavitelně velkých bolestech a někdy při vzpomínce na své nejmilejší, nechtělo zemřít.

Vážení čtenáři, krátkým pojednáním jsem chtěl vzpomenout těch, kteří padli v nesmyslné válce. Jejich smrt přinesla bolest i pro jejich nejbližší. Určitě na ně vzpomínali do konce svého života a neustále si kladli otázky začínající slůvkem „proč?“.

Chci vás touto cestou také požádat, pokud můžete poskytnout jakékoliv informace, fotografie nebo další zdroje vztahující se k osobám nebo událostem, o kterým jsem napsal, tak mne kontaktujte na oa.najman@seznam.cz

Materiály mi můžete poslat nebo se můžeme domluvit na jejich ofocení.

Zdroje: